Stezka odvahy

25. ledna 2018 v 21:52 |  Zkušenosti a rady na tábor



Ke každému táborů neodmyslitelně patří stezka odvahy. Ale nemyslete si, že když se připravuje stezka odvahy, svojí odvahu testují jen děti. I vedoucí se občas pěkně zapotí strachy.
Tato příhoda je z doby, kdy jsem jako vedoucí začínala:




Rozmisťujeme s kamarádkou svíčky v zavařovačkách a hádáme se, která z nás zůstane v půlce stezky, aby dětem rozdávala pozlacené kamínky (je po dešti takže je chladno a hodinu stát na jednom místě se nám opravdu ani jedné nechce), ale nakonec jdu já, mám přece jen náhradní suché boty a kvalitní nepromokavou bundu.
Takže zatím co se svolávají děti na nástup, já jdu na své předem vybrané místečko cca 100 kroků od tábora.
Jak tak stojím u pěšinky a čekám na první odvážlivce, uslyším kroky. Říkám si: "Hurá aspoň už to bude za chvilku za mnou." Ale když se zaposlouchám pozorněji, ty kroky jdou z lesa za mnou a ne od tábora. Okamžitě svítím baterkou tím směrem, ale nic moc nevidím, protože je tam křoví. V hlavě mi okamžitě naskočí nejhorší představy: "Co když je to nějaký opilec s vedlejší dědiny, nebo bezdomovec nebo dokonce nějaký zabiják." Kroky se přibližovali a přidal se i tlumený dech. Ale i když jsem měla pocit, že ten člověk musí být blízko, nikoho jsem neviděla. Začalo to být čím dál divnější, ale hlas mi nedovolil vydat ani hlásku, ale nohy fungovali o trochu líp a já začala pomalu couvat k táboru. Když tu najednou se začala hýbat tráva a na stezku se vyřítil...... ježek. Po velké úlevě následoval smích, jen obyčejný ježek nemohla jsem tomu pořád uvěřit. Nikdy jsem nechápala ty písničky o tom, jak ježek dupe a funí, vždyť jsem ho už několikrát viděla a nepřišlo mi, že je nějak hlučný. Ale po tomto zážitku jsem změnila názor - je to velmi hlučné zvíře Smějící se. Ten večer jsem se strachy zapotila víc než všechny děti z tábora.

A co vy jakou máte zkušenost se stezkou odvahy, nebo dupajícími ježky?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. ledna 2018 v 22:01 | Reagovat

Lehčí příběh o strachu a jeho velkých očích - pěkně jsi to napsala! Dávám tě do Výběru, strach nemusí končit jen smutně a je fajn si přečíst o mladistvých příhodách ze života :-))

2 taborovky taborovky | 28. ledna 2018 v 16:03 | Reagovat

[1]: Díky moc...jsem moc ráda

3 rydlzdenek rydlzdenek | E-mail | 13. dubna 2018 v 17:01 | Reagovat

Taky jsme chystali stezku odvahy. Bylo to na okraji malé vesnice
několik kilometrů od hlavního města. Vedoucí tabora byla předem
informovaná, že několik stavení od tábora bydlí, nějaký Bouchal,
kdysi odsouzený vrah, který si to už odseděl a byl to takový
starý bručoun. Bydlel v polorozpadlé chatrči a s nikým nekomunikoval.
My jsme chystali tu stezku opačným směrem od toho jeho stavení,
směrem k městu. Některé instruktorky, aby byla větší sranda,
tak se tajně převlékly do bílého prádla a schovaly se
na klíčových místech. Když to začalo, tak některá děcka, aby
si dodala odvahu tak cestou mluvila. Takže ta tma byla plná
mluvení a roztřesených dětských hlasů. Hlavní vedoucí se schovala
na konci té stezky, blíže k městu, aby některé děcko nepřešlo
mimo a neztratilo se. Stezka vedla podél chodníku mezi vesnicí
a městem. Nikdo z nás netušil, že zrovna ten den a tu noc
se po tom chodníku budou vracet lidi z letního kina.
Domorodí mládenci, když tam viděli instruktorky pobíhat
v nočním prádle, to bylo něco pro ně ! A byla tma, jak
v pytli, a hlavní vedoucí slyšela přicházet ty lidi a protože
byla tma a rozsvítit se bála, tak v každé druhé postavě
viděla toho Bouchala ! Celá hra se honem ukončila, děcka
spočítala a nahnala do stanů a vedoucí s vyděšenýma
instruktorkama přebírali v kuchyni zásoby alkoholu
nachystaného k nějaké chystané oslavě.
Tak to je můj zážitek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama